Taeyi zaslechne známou melodii, která zaplní prázdné chody školy, a vydá se do staré hudební místnosti. Ví, že jeho bratr je mrtvý, ale nemůže si pomoct a doufá, že možná, jen možná... je to jeho bratr a hraje jeho oblíbenou píseň. Když však prudce otevře dveře, najde u klavíru Seheona, nového studenta, který přestoupil. Zklamání na něj padne a Taeyi nedokáže ovládnout svůj vztek. Jak se jen Seheon opovažuje hrát bratrovu píseň? Jak se opovažuje u toho usmívat? Jak se opovažuje říct, že miluje jazz? "Jestli tě tu ještě někdy přistihnu, jak hraješ na klavír... tak to bude tvůj konec." A tím začíná příběh Taeyi a Seheona, stejně nepředvídatelný a chytlavý jako jazz.